Babička

Vlastní blog k vypsání

Tenhle článek jsem se rozhodla napsat právě dneska. Není to datum ničím zvláštní, ale je to zrovna den, kdy mám potřebu se „vypovídat“, protože je mi smutno, trápím se svýma myšlenkama a tak různě. A právě kvůli tomuhle jsem si svůj vlastní svět/blog vlastně i založila. Někdy se těžko říká to, co se napíše snáz. Někdy je lepší některý věci vůbec nevyslovovat. Jindy je lepší se ze všeho vypsat.

Babička

Babičky jsem měla do 27. 11. 2018 dvě. Ten den mi zůstala jenom jedna. A říká se to hloupě, ale vždy vám je někdo blíž a někdo dál. Tak to mám i s babičkama. Je to především tím, že moje bystřická babička je ze strany táty, který hodně pracuje a na návštěvy nemá čas. Navštěvujeme ji zhruba (jenom!) dvakrát do roka, a proto si nejsme tolik blízké.

Babička z Víru byla někdo, u koho jsme s bráchou jako malí byli pořád. Bydlela na druhé straně vesnice, takže nebylo těžké přejet za 20 minut na kole. Byli jsme u ní několikrát týdně, svátky, prázdniny, pomáhala mi s němčinou … Jako u každého staršího člověka začalo její trápení zlomeným krčkem. Od té doby, co se dostala do nemocnice, se hodně zhoršila a kvůli častým pádům bylo nutné ji umístit k tetě.

Babička vydržela u tety (zhruba 3 roky?) do naší svatby. Jsem moc vděčná, že na ní byla. O to víc mě mrzí, že je svatba den, kdy vůbec nic nestíháte. Svatbu jsem si užila a byl to nádhernej den, kdy se všechno (až na ledový počasí) vydařilo! Babičku jsem ale viděla pouze u obřadu, jídla a potom jsem se stihla rozloučit zrovna ve chvíli, kdy jsme dorazili z focení. Byla sice pod dekou, ale byla jí zima. Fotku s babičkou ze svatby už nikdy mít nebudu. A nikdy si to nepřestanu vyčítat. Protože fotky jsou vzpomínky, které vám nikdo (ani pamět) nevezme.

img-20190121-wa0002

Těžká rozhodnutí

Po svatbě musela babička do domu pro seniory, kde žila zhruba půl roku. Odtud ji odvezli dvakrát do nemocnice v Poličce se zápalem plic. Podruhé už se bohužel nevrátila.

Viděla jsem babičku ve 2 různých zařízeních a musím říct, jaké obrovské rozdíly v nich jsou. Především v lidském faktoru. Když byla v Bystrém (tímto se omlouvám všem tamním pracovníkům, kteří si to nezaslouží a dostanou se ke článku), bylo to hrozný. Babička byla sama na pokoji – za to ale teda byla ráda ona i my. Při návštěvě jsem ale viděla, jakým způsobem s ní mluvili během jídla. Otevřeli se dveře (nestihla jsem pozdravit já ani brácha), z metru letěla müsli tyčinka na stůl před babičku (ještě kus jela po desce stolu) se slovy „tady je svačina!“. Než jsme stihli cokoli říct, dveře byly zabouchnuté. Vlastně mi přišlo, že je tam pořád sama, že ji nikdo nezná. Ale je to právě asi hlavně tím, jaká je kapacita lidí v daném zařízení.

Díky k nezaplacení

Nepíšu to ale proto, abych Bystré hanila. Naopak chci vyzdvihnout péči všech, kteří jsou v domově Santini ve Křtinách.

20180913_173514
Domov Santini pro seniory v Křtinách

Když jsem tam jela poprvé s našema, měla jsem trošku strach, že to na mě bude působit jako v Bystrém. Ale nepůsobilo. Mají tu nádhernou zimní zahradu, včetně samotné zahrady venku. Tam jsme proseděli s babičkou vlastně každou letní návštěvu až do „zavíračky“ – návštěvy byly do 6. Pečovatelky zde každého oslovují jménem, hladí po vlasech, nosí svačinky nakrájené na stůl (babičce i třeba bez kůrky), ptají se, jestli chtějí ještě šťávu… Tohle jsou věci, které si člověk nekoupí a za které je šíleně vděčný. DĚKUJU!

P.S. Chybíš mi, babi!

 

M.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s