Stáří na obtíž

Dlouho jsem rozmýšlela, jestli tenhle článek napíšu, protože vlastně nevím, kdo všechno tohle čte, ale nakonec jsem se tak rozhodla. Koneckonců je to moje stránka. Zajímalo by mě, jak tohle téma vnímáte vy.

Včera, na Jaroslava (tenhle svátek si zapamatuju napořád), jsme se po dlouhým rozmýšlení rozhodli nechat uspat našeho Maxa. Zlatého retrívra, kterej byl nejen člen rodiny, ale vlastně tak nějak nahrazoval našim nás. Děti, co vylítly z hnízda jinam. Posledních 14 dní totiž převážně jenom pil. Pokud se rozhodl něco sníst, jenom to očuchal nebo vydávil. Během těchto 14 dní zestárl o několik let a při pohledu do jeho očí byl vidět smutek. Pocit, kterej jste u tohohle psa nikdy necítili. Smál se, štěkal a lítal jako zběsilej. Ale ne poslední dobu. Štěkat mu nešlo, jenom chraptěl. Těžko stoupal a nezvedal se už ani, když jsme vyšli ze dveří. Kdo by to byl řekl, že jsem ho viděla minulý týden naposledy 😦

20180331_191424
Max ještě před měsícem. Už tam byl vidět smutek v očích.

Nechali jsme ho v týdnu vyšetřit u veterináře. Zjistil mu rakovinu ve stádiu, kdy byla nutná operace nebo injekce. Jelikož má .. vlastně měl… max 12 let a po 14 dnech bez jídla byl dušička, báli jsme se, že by operaci nepřežil. Neměli jsme sílu za něj rozhodovat, jestli bude bojovník a operaci přežije. Jestli ji nezvládne. Jestli ji přežije a s bolestma bude žít o půl roků víc.. o rok.. Nebo jsme doufali, že operaci zvládne a bude tu ještě několik let? Po odběrech a výsledcích nám zhasla naděje a věděli jsme, že nechceme, aby umíral v bolestech a kňučení. Ale kdo slyšel naše vnitřní boje a naříkání? My sami…

Když jsem jela včera z Brna, věděla jsem čas, kdy pan veterinář Maxa uspí. Už 10 minut před 17.00 se mi udělalo zle a začla jsem pobrekávat. Nakonec z toho byl pomalu hysterickej pláč. Taková ta bezmoc, kdy si přejete, aby se nic z toho nedělo. Abyste přijeli domů, při odemykání vám strčil Max čumák mezi dveře, kde na vás už od odpoledne s přešlapováním čeká. Nevím, jak to dělal, ale vždycky poznal, když někdo z nás 5 lidí chyběl. Lehl si ten den ke dveřím a chodil tam a sem, dokud se nevrátil poslední z nás.

Ale nic z toho se nestalo. Při odemčení dveří bylo až moc velký ticho. Neležela v předsíni deka. Neštěkal. Nebylo slyšet ani klapání drápků po plovoučce, když lepil čumák na prosklený dveře, abyste ho už za váma pustili a mohl vás přivítat. A všechny pocity z auta byly zase zpátky. Tlak na hrudníku, slzy v očích. Věděla jsem, že když otevřu dveře a dojdu do kuchyně, propuknu v pláč, protože uvidím bezmocnou ubrečenou mámu. A taťka byl na dvoře. Jo. Přesně na tom dvoře, kde byl Max. Seděl tam schoulenej u stolu a nic neříkal. Neměla jsem sílu za ním, ale když mi říkal brácha, že je úplně „na dně“, všichni jsme věděli, že tam jdeme spolu. Jako rodina.

Tátu to vzalo asi nejvíc. Vzlykat nahlas jsem ho slyšela snad jedinkrát. Byl to totiž táta, kdo si Maxa donesl domů, kdo s ním byl na zahradě nejvíc, kdo ho rozmazloval, kdo s ních chodil ráno do lesa. Dokonce, když nám řekl veterinář, že děláme dobře a domluvili jsme vše, byl to táta, kdo se snažil to celé oddálit a nechtěl zhasínat naděje.. Snažil se, aby se nic z toho nedělo, aby se to odvolalo, aby byl Max s náma. A to mě vlastně zlomilo nejvíc. Když vidíte obrovskýho chlapa kolem šedesáti, jak kouká oknem do dvora, kde byl Max, a kterej se otočí se slzama v očích, asi vás to vlastně ani chladným nenechá.

20180422_115140

A tak přemýšlím o lidech. O naší babičce, která už sama nikam nedojde. Neslouží jí nohy a zakopává, padá. Na záchod potřebuje doprovod a potom pomoc. Hlavně hodně sedí a kouká se ani nevíte kam. Jen tak kouká a nemluví. Všechen elán je pryč.

V naší rodině je to složité, protože jedna část pracuje a víkendy tráví zase prací. Druhá část rodiny myslí hodně na sebe a téměř každý víkend chce trávit užíváním, cestováním, jídlem a pitím. Z téhle části rodiny cítím tu zátěž, kterou z babičky vnímají. To, že je vlastně strašně obtěžuje, že by měli hlídat starší osobu a mělo by je to „brzdit“. Nedokážou si odepřít zábavu a vzít na starost fakt, že prostě jednou nikam nepůjdou a půjdou někdy jindy.

A díky tomuhle všemu vlastně zažívám pocity naštvanosti, smutku a hlavně zklamání. Nechápu, jak tohle může někdo takhle brát. Vážně je tak těžký se omezit, dokud tu ten starý člověk s náma je?! Proč se nezajímají, jak se cítí ona? Takovýhle situace strašně ukáží člověku, jak rodina drží pohromadě…

Jak to máte vy??

M.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s