Přichází jaro, konec depresím!

Konečně svítí sluníčko (i když s přeháňkami prší), které ukončí zimní mrazy, mlhy a tmu. Čím jsem starší, tím víc se na tohle období těším!

Občas totiž v téhle každoroční „době temna“ dojdu ke stejným myšlenkám. Že žiju tak, jak nechci. Člověk si to uvědomí až v době, kdy se toho v jednu dobu pokazí víc. Máte to taky tak nebo jsem jediná?

Cestování miluju! A první, co mě napadne, když se toho spoustu pokazí, je úprk na jiný kontinent. Nejčastěji myslím na Kanadu nebo Nový Zéland. V tomhle bych měla být větší sobec, ale já to asi jinak nedokážu. Nedokážu odjet na delší dobu, když vím, že tu mám druhou polovičku (a ještě před svatbou/když bude po svatbě). Chtěla bych mít větší kuráž na to, abych se sebrala a jela. Jen tak. Protože si chci užít život, kterej máme jenom jednou.

Viděli jste film Na dřeň? Tenhle film řadím k těm filmům, které se vám vryjí pod kůži a zanechají ve vás spoustu emocí. Doporučila mi ho kamarádka z bývalé práce. Prý je to film o ženě, které se stala nehoda, a znovuzískávání její chuti do života. O vnitřní síle, kterou má. Zvláštní, že já to vnímala jinak. Svůj pohled vám ráda napíšu, jakmile film zhlédnete, abych neprozradila dopředu 🙂

Co jsem ale chtěla tímhle odkazem na film říct? Po dokoukání filmu jsem ještě dlouho brečela (ale brečím u filmu dost často!) a nemohla usnout. Uvědomila jsem si, jak mám svůj život ráda, jak chci prožít a zažít co nejvíc. Že nechci, aby mi umírali lidé okolo. A jak strašně vrytá máme „pravidla“ toho, co bychom měli a neměli. Hlavně od rodičů, kteří jsou vychováni v jiné době. A proto se bojíme chovat tak, jak cítíme.

Myslím, že už si spousta z nás v životě řekla některé následující věty:

  • nemůžu odjet, jsem zaměstnaná,
  • nemůžu dát výpověď, už je to moje několikátá,
  • nemůžu si říct o více peněz, musím být ráda za to, co mám.

Někde jsem četla, že bychom se měli více učit od dětí. Ty dělají totiž vše dle srdíčka, ne dle rozumu. Děti by totiž jely, daly výpověď a řekly by si o více peněz. Jenom my to máme jinak, protože posloucháme víc hlavu. Proto je tolik lidí nešťastných a vlastně ani neví, jestli by se jim nedařilo víc, kdyby poslechli jednou srdíčko.

Vidím to např. u své mámy. Kdykoli jsem jí oznámila, že nejsem v práci spokojená a jdu jinam, vždycky to končilo stejnou větou.

„Rozmysli si to, neblbni. Já jsem celý život v jedné práci.“

Ale jak to taky vypadá? (promiň mami, jestli to budeš někdy číst) Když spolu mluvíme, je nešťastná. Z kolektivu, peněz, únavy. Jenom to bere tak, že nemá jinou možnost. Já jsem v tomhle trošku střelec. Vždycky jsem si řekla, že špatně už se mám (předtím hlavně finančně – nástupní plat 8 000 hrubého před 5 lety byl vážně k smíchu) a riskla jsem to. Abyste si nemysleli, práci jsem změnila zatím 2x, nestřídám to tak často, jak to zní 🙂

A přesně tak si myslím, že by to mělo být i v životě. Pokud nejste s něčím spokojení, nebojte se změny. Může to být horší, ale když jste už v něčem takovém, vždycky to je už jenom lepší. Ať v kolektivu, po finanční stránce, lásce.

Já se k tomu svému snu, dělat kreativní činnost full time, snad také jednou dostanu. Chodit v 6 domů večer každý den mě totiž neba!

20180123_174326
Kytek není nikdy dost

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s